Výstava Bodies

V souvislosti s výstavou Bodies narazíte na opravdu široké spektrum názorů, od vyloženě pozitivních až po ty, kteří autory osočují z kšeftování s mrtvolami a neetického přístupu. Jsa takto poučen, zavítal jsem na výstavu i já. Výsledný dojem je, řekl bych, neutrální.

Komerční dimenzi akce jsem si poprvé a naposledy uvědomil na pokladně, když jsem platil za vstupenky. Vlastní výstava mi přijde organizovaná způsobem obvyklým pro "eticky méně citlivé" expozice. Pokud si během "prohlídky" prostudujete i podklady umístěné na informačních panelech, uvědomíte si, že z té střední školy si toho opravdu dost nepamatujete. Snahu o vzdělávací či osvětový charakter tedy výstavě myslím upřít nelze.

Na druhou stranu jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že naprosto identického efektu by bylo možné dosáhnout i se syntetickými materiály. Je samozřejmě otázkou, kolik návštěvníků by v takovém případě na výstavu zavítalo. Je také třeba říct, že žádný z "exponátů" nepůsobí neuctivě, spíše je patrná snaha autorů o glorifikaci lidského těla jako dokonalého systému.

Zajímavé názory na výstavu naleznete např. zde:

• iDNES.cz: Halík k výstavě - Tělo není zavazadlo, ctíme je
• Lasthunter.cz: Výstava Bodies - provokující pocta lidskému tělu
• Britské listy: Jak vydělat na mrtvých, které si prohlížejí ti, kteří žijí
  

Hra vášní

Po téměř třech měsících zarůstání mechem jsem dnes večer, tedy ke konci tropického dne, navštívil Hra vášní Petera Nicholse, v nastudování Lídy Engelové a divadla Rokoko. A stálo to za to. Oficiální materiály divadla praví o hře následující (malinko zkráceno). Hra, která slavila obrovské úspěchy před několika lety na londýnských jevištích. Přináší věčné téma krize středního věku a smysluplnosti manželského svazku v okamžiku, kdy děti opustí rodné hnízdo, a kdy je třeba znovu nastolit otázku, co nás ještě drží pohromadě a jaký smysl má naše další soužití. Bravurní komedie odhaluje nejen to, kým se zdáme být, ale i to, co skrýváme hluboko uvnitř, tedy doslova přivádí na jeviště alter ego svých hrdinů. Ponor do hloubky našich citů, snů, proher i vítězství, to vše v lehkém komediálním duchu to je Nicholsova úspěšná hra.

Přestože tyto oficiální popisky málo kdy vystihnou to, o čem hra je, tady je to myslím celkem přesné. Co se mi líbilo nejvíc bylo "využití" postav svědomí, které umožňovaly divákům přiblížit dilemata a vnitřní rozpory hlavních hrdinů. Excelentní byli zejména pánové, Oldřich Vízner a Otakar Brousek. Pokud jde o Zuzanu Kajnarovou, tak je ve skutečnosti ještě více "sympatická", než jak se to jeví ve filmech nebo jejích televizních počinech :) Pokud jde o herecký výkon, nejsem rozhodně odborník, ale Kate v jejím podání na mě působila až příliš šroubovaně. Už jen to, že celou dobu mluvila spisovně, což se k její postavě prostě vůbec nehodilo. Mimochodem to jsem ani nevěděl, Zuzanin otec je primátorem Ostravy.

Zatímco první část hry je vyloženě zábavná, a několikrát jsem se opravdu dobře zasmál, ve druhé části už se řeší situace vážnější. Takže na své si přijdou příznivci lehčích i vážnějších žánrů. Za mě můžu návštěvu Hry vášní jen doporučit. O nastudování hry v divadle Rokoko se toho napsalo poměrně hodně, na recenze se můžete podívat např. zde:

• Reflex: Hra vášní
  
• iDNES.cz: V Rokoku se rozpoutá Hra vášní
• Dáma.cz: Zuzana Kajnarová vystoupila ze škatulky