Exponenciálně vpřed!

Alexandr Tomský ve svém článku v E15 z 18. února 2009 správně identifikuje odvozené příčiny současné krize. Nelze než souhlasit s jeho konstatováním, že...

Za posledních sedm let se množství peněz ve světové ekonomice zdvojnásobilo, zatímco produktivita vzrostla o třetinu. Přebytečné peníze vlezly do nemovitostí, akcií a nakonec zdražily kapitál a suroviny.

S tím souhlasím beze zbytku. Bohužel již ale nedokážu pochopit, na základě čeho v bezprostředně následující větě dochází Alexandr Tomský k tomu, že „kapitál nevytvářely úspory, nýbrž stát“.

Multiplikovaná expanze depozit
Podle mého názoru jsou za tento stav jednoznačně odpovědné banky a nekontrolovaná (nebo chcete-li, neregulovaná) multiplikovaná expanze depozit. V podstatě je to to jediné, co banky skutečně umí. Tedy, donedávna to tak vypadalo. Banky multiplikovaná depozita investují tak, aby co nejvíce získaly zpět. To je ale stále těžší, protože svět je stále saturovanější produkty a službami a volné peníze vytváří také další konkurenci i v samotném bankovním sektoru. Lidé prostě ve skutečnosti nepotřebují další plazmovou obrazovku (nebo dvě) ani auto (nebo dvě).

Současná krize má v podstatě primitivní příčinu: banky výše popsaným způsobem vytvořily více kapitálu, než kolik bylo možné následně odebrat spotřebou. Ta prostě nerostla tak rychle, protože její tahoun, realitní trh v USA, se ukázal jako virtuální. Přesněji, vznikly pochybnosti, zda „majitelé hypoték“ mají potenciál kdy tyto hypotéky splatit. Poklesem spotřeby a tedy nižším odběrem bankovního kapitálu následně nebyl bankami vytvořen dostatečně velký (rozuměj vlastníky očekávaný) zisk. To je něco, s čím systém naprosto nepočítal. Zdá se vám to primitivní? Že se přece ten skvělý, stabilní a silný systém nemůže zhroutit z tak banálních příčin? Vždyť co se tak hrozného stalo, nikdo o nic nepřišel… Někdo přece – banky o své plánované příjmy budoucích období.

To, co následovalo, už všichni známe. Bohužel, banky se nepoučily a skoro to vypadá, že banky jsou tím nejhorším znalcem ekonomických zákonů v celé ekonomice. Copak nechápou, že současným zhoršováním dostupnosti úvěrů a komplikováním půjček podnikům způsobí nezaměstnanost, a tedy následný pokles spotřeby jak podniků, tak i domácností? Nebo jsou banky opravdu tak cynické, že i v dnešní době kupují jen státní dluhopisy, a nenesou tak žádné následky krize, na jejímž vzniku se, mírně řečeno, spolupodílely? Vždyť to by byl poslední hřebík do rakve zvané „důvěra v bankovní sektor“. Pokud by to tak přece jen bylo, je smutné, že je stát ochoten si od tuzemských bank půjčovat, protože to, že banky komplikují úvěrování, je v důsledku i jeho spoluzodpovědnost. Stát nalije do bank peníze, na které se předtím od těch stejných bank půjčí. Vtipné řešení. Nikdo nenutí zpohodlnělé banky vyvíjet alespoň nějakou činnost, která by ospravedlňovala luxusní paláce a platy manažerů bank za takzvanou „zodpovědnost“. Jak se v praxi taková zodpovědnost projevuje?

Iluze zvaná exponenciální růst spotřeby
Celé to má ale jeden podstatně závažnější průvodní jev – exponenciální růstové trendy v kritických ukazatelích. Vzpomeňte si, jak jste loňský rok měli stanoven plán od vaší firmy či šéfa. Manažerská zadání, zjednodušeně řečeno, typu „vydělejte o 10% víc než vloni“ – to tu přece fungovalo ještě v roce 2008. Uvědomujeme si vůbec, že stanovování takovýchto cílů probíhá na exponenciální křivce a je tudíž dlouhodobě neudržitelné? Profesor fyziky Albert Barlett řekl: „Největší chyba lidstva je naše neschopnost porozumět exponenciální funkci“.

Pokud např. spotřeba roste exponenciálně, jaký může být její vývoj v reálném světě? Může stále růst, exponenciálně do nekonečna? Zdá se vám to absurdní – ale přesně takto uvažujeme, když rok co rok stanovíme plán na +10% proti předchozímu roku! V praxi to samozřejmě možné není, protože zdroje jsou omezené. Na to sice ekonomické teorie tu a tam pamatují, my při jejich aplikaci však již ne. Takže jakou máme situaci. Jdeme po exponenciální křivce, což je neudržitelné. Jakým způsobem se tento trend může změnit? Co třeba nějaká skoková změna, třeba krize?

Speciálně v dnešní době je současný předpoklad exponenciálního růstu spotřeby domácností a současně nevyhnutelný exponenciální růst spotřeby (ale bohužel tím i dostupné kapacity) přírodních zdrojů, řekněme pozoruhodný. Nezbývá než zopakovat, že přesně takto se chováme. Respektive ne. Kromě toho ještě exponenciálně roste celosvětová populace. Nechci strašit, ale obávám se, že tato krize je nic proti tomu, co nás čeká v důsledku posledních dvou exponenciál, tedy růstu světové populace a rostoucí spotřeby přírodních zdrojů.

Nevidíme realitu?
Všímáte si, jak často nejsme schopni si jednoduše připustit, že něco není možné, že doba něčeho již prostě skončila? Tak, jako se ve smrtelných křečích zmítá např. současný hudební průmysl, zcela paralyzovaný svojí neschopností najít nový komerční model, když ten starý byl díky internetu spolehlivě a nenávratně rozvrácen, tak i v minulosti žila, byla a skončila spousta povolání a profesí. Dnes je najdeme v muzeích a skanzenech. Jenže, to je život, to je vývoj, to je evoluce. Oč jednoduší a méně stresující je připustit si to, že přirozený vývoj je jiný, než bychom si třeba i přáli.

Vedle všeobecně rozšířeného názoru, že reklamou lze vytvořit jakoukoliv poptávku, je právě tato neschopnost vlastníků firem v různých neperspektivních oborech čelit realitě jednou z hlavních příčin iluze o exponenciálně rostoucí poptávce. Poptávka totiž ve skutečnosti exponenciálně růst nemůže, protože zdroje (produktivita práce, přírodní zdroje, apod.) také exponenciálně nerostou. Jistě to neplatí o všech vlastnících, ale na druhou stranu nejde o výjimky.

Pravdu nemají liberálové, kteří říkají, že situace vznikla v důsledku nadměrných zásahů státu – krize je nejsilnější tam, kde platí všechno možné, jen ne silný vliv státu. Současně taky moderním výzkumem v oborech jako je neuroekonomie byla vyvrácena paradigmata neoliberalismu. Totiž člověk je hamižný, nenasytný a nerozhoduje se racionálně. Ve skutečnosti naše racionálno je ovlivňováno emocemi, a ne naopak, jak se před pár lety ještě bylo možné bez vědeckých důkazů domnívat. Zde ostatně ztroskotává i klasická ekonomická teorie, která pracuje s lidmi stejně, jako fyzikální teorie. Což je samozřejmě zcela mimo skutečnost. Pravdu ovšem nemají ani socialisté, kteří volají po větší regulaci.

Pravda je prostší, možná o to hůře uvěřitelná. Ať se nám to líbí nebo ne, v našem finančním systému vznikají peníze jako dluh, a to nevyhnutelně vede k tlaku na jejich investování a vytvoření zisku na pokrytí nejen dluhu, ale i úroku z něj. To vede k předpokladu či požadavku exponenciálního růstu spotřeby. Jenže právě tento předpoklad nemá s realitou nic společného. Tu krátkou chvíli, kdy to vypadalo, že platil, jsme si financovali úvěrem u budoucích generací. To platí jak pro domácnosti, tak pro státy.

Současná krize systému, kde dluží všichni všem, tedy není nějaký nahodilý exces. Je to systémová chyba. A jako systémová chyba se nevyhnutelně v budoucnu objeví znovu, pokud nebudou změněny parametry systému. Zatím ale bohužel nevidíme, že by někdo z politiků, ekonomických odborníků apod. volal po nějaké změně systému, např. návratu ke zlatému standardu, nebo jiné formě ukotvení kapitálu k realitě. V současnosti navrhované kosmetické změny za změny systému nelze považovat, to jsou jen změny vstupů a výstupů. To je také naše specialita – všímáte si, že při diskusi např. o státním deficitu se politici předhání v návrzích, kolik a jakých daní vybrat, a jakou formou je vydat, a neslyšíte jediného, který by se zamýšlel nad účinností systému transformace vstupu na výstupu? Lidsky to lze pochopit, proč si budou sami činit podmínky pro rozhazování peněz těžší. Bohužel je to jako se vším, co se bouří zdravému rozumu a vývoji – dříve nebo později tento systém bude nahrazen systémem efektivnějším. Takže, kdo se toho ujme?